Občas se zdá být realita velmi sofistikovaná. Občas se zdá, že události kolem nás řídí samí vzdělaní lidé, kterým se v mediální hantýrce přezdívá „experti“ či „vědci“, kterým je lépe do řemesla raději moc nemluvit.

Tak z takového pohledu na svět už jsem vystřízlivěla.

Dám jednoduchý příklad. Můj kolega Pikora o mně rád rozhlašuje, že prý se „honím“ s každým Porsche 911, které na silnici potkám, ale nikdy mu nestačím. A že prý to moje ego nemůže unést, a tak to vždy zkouším znovu a vždy dopadnu stejně neslavně. A všichni mu to baští. Jeho sofistikovaná a psychologicky propracovaná teorie má ovšem trhlinu. Já se k honění s kýmkoliv nesnižuji. Zato se mi líbí zadek 911 (zvlášť přitažlivý je v perleťové černé). Takže někdy jedu kousek za ní, abych si ho vychutnala. Jak prosté.

Jaké teorie o mně spřádá kolega, je mi upřímně fuk. Jenomže horší je, že stejný model – složité navenek, prostoduché v jádru – funguje i u podstatnějších věcí.

Tak třeba takové Řecko a euro. Euro k dolaru dnes zase slábne (tj. 15. 6.). Mohli bychom se tvářit sofistikovaně a spekulovat, jak euro zděšeně reaguje na výroky z řad Evropské centrální banky, že prý objem peněz v evropském záchranném fondu bude třeba zdvojnásobit. Že k tomu se ještě přidává nedobrý pocit dobře informovaných investorů z řecké politické scény: Řekové totiž místo rokování o úsporných opatřeních plýtvají energií přestavbu vládního kabinetu. Mohli bychom do toho zamíchat i fakt, že cena za pojištění řeckého dluhu proti nesplacení se již vyšplhala na nejvyšší hodnotu na planetě. A vlastně by to všechno do sebe náramně zapadalo.

Ale je to mnohem prostší. Takový Londýn či Frankfurt, finanční centra Evropy, jsou plné velkých bank, které jsou zase plné bankovních dealerů – hlavně hochů, kteří disponují z nějakého nepochopitelného důvodu 5 posledními modely nejslavnější značky smartfonu současně a občas rozhodují rychleji, než myslí. Ale zároveň s tím také leckdy poněkud plavou v ekonomických teoriích. Takže když si tito hoši na screenech svých počítačů přečetli, že Řecko by jen na splátku pouhých úroků ze svého dluhu muselo použít celou polovinu daňových příjmů, o splátce jistiny ani nemluvě, nic je ještě netrklo.

Ovšem dnes jsme už jinde. I těm nejpomalejším z nich se už začalo pod tíhou posledních událostí rozsvěcet, že případ „Řecko“ je prohraný. Že finanční trh už překonal bod, z něhož ještě bylo návratu k řecké záchraně. Že prostě Řecko nějakým způsobem zkrachuje – ať už tomu budou politici eufemisticky říkat jakkoliv (v poslední době se jako hezký krycí název bankrotu vymyslelo spojení „výměna řeckých dluhopisů“). A jakmile to našim milým – tedy i těm pomalejším - bankovním dealerům sepnulo, začali se eura zbavovat. A to je celá podstata jeho oslabování.

Jenomže ono je to celé ještě mnohem horší. Máme tu totiž ještě politiky. Politiky, kteří pořád vykládají cosi o pomoci, úvěru, záchranném fondu, plánu tom a plánu onom, o loajalitě i o jakési povinné sounáležitosti. Vypadají, že vědí, o čem mluví. A to je právě ten průšvih. Politici jsou vesměs ještě nesrovnatelně pomalejší než dealeři. Bankovní dealeři hrají „jen“ o peníze svých domovských bank, navíc pod striktními pravidly vylučujícími příliš velké ztráty. Politici ale strkají do bezedné černé díry jménem Řecko peníze všech Evropanů. A přitom je to tak prosté: jenom ještě nepochopili, že je vyhazují z okna.

Vyšlo dne 22.6.2011 na literárky.cz