Když si otevřete učebnici financí, dozvíte se, že jednou z nejbezpečnějších investic jsou prý státní dluhopisy. Zdá se to logické. Zdání i učebnice však klamou. Je to asi takhle: Mohlo by se kupříkladu zdát, že poslední Lambo Gallardo bude v jakýchkoliv rukách docela rychlá kára. A přece nepochybuji, že bude-li ho řídit kolega Pikora, předjedu ho i v zahradním traktůrku značky Mountfield. A zrovna tak investování do oněch zdánlivě zcela bezpečných státních dluhopisů se stává v poslední době docela průšvihem. Zvlášť jsou-li řecké, portugalské či španělské.

No dobře, to je sice zajímavé, ale co z toho má našinec? Leccos. Tak třeba všechny instituce, které ve své naivitě nakoupily v minulosti státní dluhopisy, které se dnes mají nálepku „poněkud pochybné“, z toho patrně budou mít ztrátu. Domácích bank či fondů pyšnících se jihoevropskými dluhopisy dnes dobrými leda tak na podpal v krbu naštěstí moc není. Ale v řadách evropských finančních institucí by se už nějaký ten odpad našel. Takže: zkrachuje-li Řecko či Portugalsko, bude po Evropě nemálo bank, které budou mít větší než malou ztrátu. Čím větší ztrátu budou mít, tím menší bude jejich ochota rozdávat úvěry. Čím méně úvěrů, tím pomalejší růst evropské ekonomiky. Čím pomalejší růst dejme tomu Německa, tím pomalejší růst i u nás… A to už nás začíná zajímat.

A přitom na začátku stálo něco tak obyčejného jako státní dluh. Politici totiž podlehli fikci, že krátkodobě prý může být dluh pro ekonomiku stimulující. Vědí sice, že dlouhodobě to neplatí, ale vládnou jen 4 roky. Tak co by je to zajímalo?

Díky tomu dluhy bobtnají. OECD jako celek měla v roce 1992 dluh na úrovni necelých 63 % HDP. Dnes je to víc než 97 %. I v ČR dluh roste. Podle dat OECD jsme už skoro na dvojnásobném dluhu, než jsme byli v roce 2002. To by při nezměněné politice znamenalo, že za 8 až 10 let budeme zhruba tam, kde bylo loni Řecko. Velmi inspirativní, řekla bych. A třeba takové USA mají od roku 1992 šesté nejhorší průměrné (tzv. cyklicky upravené) hospodaření na světě. Popravdě, škodolibě mě trochu těší, že jsou na tom hůř než my: na rozdíl od nás to totiž unesou. Kdyby nebyly USA velmocí a dolar nebyl základem devizových rezerv všech států světa, už by se na ně ratingové agentury dívaly přes prsty.

Dneska se díváme na (pravděpodobný budoucí) bankrot Řecka jako na nevídanou kuriozitu. Jak naivní! V historii najdeme jen hrstku hrdinů, kteří dosud bankrotem neprošli. Třeba USA, Austrálii, Kanadu, Dánsko… Na našem území selhal stát naposledy v roce 1796. (Takže co děláme? No přece házíme to na Rakousko a tvrdíme, že máme údajně čistý štít.)

A jestli pořád ještě někdo nemůže uvěřit, že by Řecko mohlo brzy zbankrotovat, nechť vstřebá následující fakt: Řekové a Španělé jsou na celém světě největší výtečníci. Od roku 1800 kumulovaně Řecko nesplácelo – tedy nacházelo se ve stavu bankrotu - po více než 50 let. A Španělsko jen v devatenáctém století zbankrotovalo devětkrát. Vlastně se na ten řecký bankrot docela těším. Čím dřív totiž přijde, tím bude levnější. A budeme ho mít dřív za sebou.

Vyšlo dne 1.6.2011 na Literarky.cz