Ústavní soud ČR nevyhověl návrhu odmítnutého kandidáta Tomia Okamury. Český lid tak začne volit hlavu státu v plánovaném termínu, tedy ke konci druhého lednového týdne.

Do kampaně, která mezitím pomalu graduje, svým způsobem pěkně zapadlo i novoroční překvapení v podobě amnestie Václava Klause. Ta dává odpověď na to, co může přitahovat sponzory některých prezidentských kandidátů.

Kdo si do Klausova novoročního projevu myslel, že rozsah pravomocí hlavy státu je příliš úzký na to, aby mohl inspirovat byznysmeny zvyklé přemýšlet ve stylu „dávej-ber“, už dnes asi chápe. Kdepak vetování zákonů, jmenování ministrů, členů Bankovní rady ČNB, soudců, pověřování velvyslanců, nebo snad vrchní velení armádě. Síla prvního muže republiky tkví v pasážích Ústavy, které mu dávají právo udělovat milost, odpouštět a zmírňovat soudem uložené tresty a hlavně zastavovat trestní řízení. Odborníci na ústavní právo upozorňují, že Česko je v šíři možných prezidentských zásahů do práce justice přinejmenším evropskou raritou (křiklavě působí Klausova amnestie ve srovnání s amnestií Ivana Gašparoviče).

Je pravda, že jakási snaha o korekci byla a loňská ústavní novela o zavedení přímé volby podmínila prezidentův zásah do trestního řízení podpisem premiéra. Postoj Petra Nečase ale ukázal, že předsedu vlády nemusí odradit ani vazba některých dotčených kauz se jmény z podsvětí, jako František Mrázek nebo Radovan Krejčíř. Krom toho, zmíněná ústavní novela ztížila podání ústavní žaloby na prezidenta, pro kterou se nově vyžaduje kromě Senátu také souhlas Poslanecké sněmovny, v obou komorách přitom musí hlasovat pro tři pětiny zákonodárců.

Možná je škoda, že si Česko neprošlo zkušeností Mečiarových amnestií, třeba by se poučilo...